Ukázky z knihy:
Sedím na autobusovém nádraží Praha-Florenc.
Slunce pálí jak na rovníku, přivírám oči a
vychutnávám si jeho teplo. Musím se smát
tomu, co jsem si na sebe zase vymyslel. Nacpaný
batoh polívkami a vločkami, láhve s vodou
do autobusu, vypůjčený teplý spacák, polorozpadlý
stan, foťáky, pár filmů, hrnec, lihový
vařič, čtvrt kila tabáku, jízdenka do finského
Oulu a za šest týdnů zpáteční z norského Osla.
V peněžence sto norských korun(asi třista českých)
a pět euro. Ještě před chvílí jsem to táhnul
s krosnou asi tak hodinu přes Václavák a
každou chvíli jsem odpočíval. S taškama vody a
jídla to všechno váží asi čtyřicet pět kilo. Stojí
to ale za to, na čas opustit systém razítkování,
potvrzování, ověřování, úvěrování, penalizování
a jiných vymožeností naší doby.
Poslední normální teplé jídlo, poslední
české pivo, poslední joint a odjezd. Projíždíme
přeplněnými ulicemi Prahy. Lidé, spěchající ve
svých autech za povinnými razítky a výhodnými
nákupy, na sebe nervozně troubí. Moje
cesta ven z kola povede po asfaltové niti ještě
několik tisíc kilometrů až k polárnímu kruhu
daleko na sever. Nemám kam spěchat, cesta je
dlouhá…..

Vylézám na kopec k silnici a v tom se
hned do mě opírá ledový vichr. Rychle svetr,
teplou mikinu. Nic. Zimní čepice. Pořád nic.
Vichr fičí stejnou intenzitou den, dva nebo i
týden a nepoleví ani na vteřinu. Tráva se vlní
jako by tu lezlo tisíc hadů. To už čekáte, že teď
poleví, teď. Ne. Ani na chvíli. Zanedlouho už
mám pocit, že tu stojím celý den. Teď tu běží
sportovec z nedalekého kempu a má jen kraťasy.
Ještě než vítr zesílil, projely na kole dvě
ženy jen v kraťasech a podprsence. Není mi o
nic víc teplo. Vichr ze mě strhává zbytky tepelného
štítu, prolézá kostmi, chvíle kdy přestane,
nepřichází. Hory si teď musí vyslechnout
slova, která ještě neslyšela. Zpátky se mi
nechce. Kolik dní tu ještě bude fičet?
Modlím se a slibuju, tak jako už po několikáté,
že na tak bláznivou cestu bez peněz se
už nikdy v životě nevydám. Můj anděl strážný
mi málem uvěřil, protože u mě přibržďuje
auto, ale manželka mu nadává, tak zase odjíždí.
To anděl strážný mi chce naznačit, jak je to s
tím mím slibem. Chvíli to vypadá, že to myslím
i vážně, ale pak zjistím, že i takové chvíle, stojí
za to zažít a už se chystám zase na další cestu.
Už chci odjet, ale auta moc nejezdí.
Běhám po svodidle sem a tam, abych se zahřál.
Na chvíli se choulím za batohem, ale i tam si
mi vítr nachází. „Aspoň na chvíli přestaň!“,
zůstává bez odpovědi. Dlouhé čekání mi nevadí,
je pořád na co se dívat, ale ten vichr. Dává
mi na vědomí, které síly tu vládnou. Zažívám
pocity původních Sämiů. K téhle zemi musíte
mít úctu, jinak vás roztrhá na tisíce kousků.
Kolik toho jde za těch pár chvil pochopit, ze
života lidí, kteří byli úzce spojeni se Zemí. Vítr
mě dává pochopit, že člověk je pouhou molekulou
obrovského organismu, kterému říkáme
Země.

Už je noc, nikam se mi nechce, ale kde tady
spát? Vždyť tu není jediný kousek místa na
spaní. Zem je tu nasáklá vodou, ale na vaření
žádnou nabrat nemůžu. Tak nevím, jestli je
lepší stopovat v ledovém vichru nebo čelit
náletům komárů. Na rukách a nohou už mi
nevadí, ale když se rozhodnou, udělat si
mejdan na mým obličeji, tak bych se zbláznil.
Vzpomínám, jak jsem si na první cestě na
ně zvykal. Když už jsem je několikátý den od
rána do noci odháněl a zabíjel, nevydržel jsem
a rezignoval. Sed´ jsem si a začal pozorovat
komára na ruce,jak si navrtává dirku a zasunuje
sosák. Napil se a odletěl. Pak druhý, další a
další. Jen z obličeje jsem je odháněl. Celou
dobu jsem si představoval, jak látka proti srážení
krve, kterou do mě komár vypouští, mi čistí
a rozpouští sraženiny v žilách. Když komára
zabijete, většinou mu utrhnete sosák a ten
zůstane v kůži a to místo trochu nateče. Od té
chvíle, co jsem začal nechávat komáry napít, se
mi přestali dělat pupínky po bodnutí……

Je tak deset večer, jdu stopovat dál. Tady
na konci vesnice nejsou dobrá podmínky pro
stanování. Stojím na kopci a pode mnou je
malý rybářský přístav, kde poletuje hejno
racků. Za mnou se zdvihají dvě špičaté hory.
Do díry mezi špičáky tlačí vichr velký hustý
mrak. Hory mrak brzdí a stlačují. Teď se provalil
a už se ke mně žene nesnesitelný vichr.
Kolem hory prší, ke mně to ale naštěstí nejde.
A už se zase kupí mrak. Znovu proráží skrz
hory a žene se ke mně vichr. Úžasná podívaná,
která ze mě serve veškeré teplo. To přírodní
představení se několikrát opakuje.
Mám výhled na celou krajinu, která je
zalitá sluncem. Dívám se na tři podobné hory
jako je hora za mnou. Kolem špičky mají hustý
mrak jako klobouk. Vrhá stín do jinak slunečné
krajiny a kolem hory prší. To obrovské, co se
tyčí za mnou a nade mnou, mám před sebou
jako na dlani. Okamžik, kdy můžete s části
nahlédnout jaká je Země nádherná živá bytost.
„Hééááá!“, zdravím bytost, která mává nad
tímle světem křídly. Křičím z plných plic, aby
můj pozdrav pronikl kousek vichrem, který po
kraji rozehrává symfonii hor. „Hééááá!“, výkřik
rychle mizí ve větru. Už abych popojel….

Od rána se už honí dešťové mraky.
Za mnou je hřeben hor, kolem 
jejich vrcholků se drží husté dešťové mraky.
Tak tři sta metrů ode mně na úpatí hřebene už
pěkně dlouho prší. Hory na levo i na pravo
jsou zahaleny v hustých dešťových mracích.
Koukám přes moře k severu, kde z mraků visí
provazy deště. Zvednu hlavu a nade mnou
pořád modro sem tam mráček. Ten můj anděl
strážný se ale nalítá. Jsem schovaný v kapse
ostrova a všude kolem mě je studené deštivé
počasí a jen na pár kilometrech kolem, je docela
pěkné počasí. Sice mi jde pára od pusy, ale
aspoň tu neprší. Pozoruju mraky, které se plazí
po hřebeni a ten je rozděluje a posílá nalevo
nebo napravo. Déšť, co prší z mraků kolem
hor, se ke mně přibližuje a zase vzdaluje, to
podle toho jak mraky houstnou. Nikdy ale ke
mně nedojde. Jdu nasbírat dřevo vyplavené na
pobřeží. Je vysušené od soli a pak od větru,
dobře hoří. Moc ho tu ale není. Na pobřeží
jsou poházené chaluhy, které včera vyvrhlo
moře. Jsou tu i chaluhy dvacet centimetrů široké
a dva až čtyři metry dlouhé. Jsou jiné než ty
z pobřeží, vypadají jak z jiného světa, přinesla
je mořská bouře z širého oceánu.
Oheň rozdělávám za obrovskými balvany.
I když vítr polevil, fouká ještě dost na to, aby
mi spálil zásobu dřeva během chvíle. Vařím
jídlo, do polívky přisypávám vločky, začíná to
pomalu houstnout. Tak dva metry ode mne si
sedá racek a pozoruje, co dělám. Sypu k
nohám ovesné vločky. Pořád po nich pokukuje,
ale netroufá si. Opatrně se zvedám a pohazuju
je kousek od sebe a pak ještě na placatý
kámen. Tvářím se, že mě nezajímá a poočku ho
pozoruju. Už přiskákal k placatému kameni a
zobe. Nevečeřím aspoň sám. Ty na kameni
sezobal, pomalu skáče blíž a blíž. A už je u
mých nohou. Každý můj pohyb musí být uvolněný
a přirozený. Když jsem jen trochu rychlejší,
už ode mně odskakuje. Vybavuje se mi
knížka Jonathan Livingstone Racek. To je určitě
on! Jako jediný se odvážil udělat, to k čemu
si ostatní netroufali. Překročil hranici, kde
ostatní rackové měli konec světa. Tak tě vítám,
Jonathane! A tak jsme se spřátelili.